Zakladatel československé armádní rozvědky, realizátor atentátu na Rienharda Heidricha, neohrožený vlastenec, brigádní generál František Moravec popisuje ve svých pamětech dobu od svého nástupu ve třicátých letech, působení v Londýně za války, návrat do vlasti s nástup komunistů k moci, emigraci do USA (po státním převratu v únodu 1948).
Jeho paměti stojí i po těch mnoha letech znovu za přečtení. Pro osvežení paměti text z úvodu knihy a několik citací.
str. 326
O sovětských vládních představitelích Beneš mluvil přímo s nadšením. Uzavřel a podepsal s nimi spojeneckou smlouvu (pozn. 1943), dojednal s nimi vybudování československé armády na sovětském území a měl jejich ujištění, že se nebudou vměšovat do našich vnitřních záležitostí. Zde tedy bylo všechno v pořádku, a zdálo se že je důvod k radosti, ovšem za předpokladu, že pochybnosti skeptiků jako jsem byl například já, kteří kladli otázku, zda a do jaké míry je možno sovětským slibům věřit jsou odůvodněné. Tyto pochybnosti Beneš odmítl se vší rozhodností.
(Beneš) Rovněž nedobře odhadl potenciál Kopeckého a tehdy ještě málo známého Slánského. V té době, a ještě dlouho potom, nezjistil a nedal se nějak přesvědčit o dvojaké a přímo zrádné roli, kterou sehrál tehdejší československý vyslanec Moskvě, Zdeněk Fierlinger. Nedovedu odhadnout, že tento politický kariérista bude jedním z hlavních hrobařů Československé demokracie a svobody, Zdeněk Fierlinger. Nedovedu odhadnout, že tento politický kariérista bude jedním z hlavních hrobařů československé demokracie a svobody.
str. 328
Rozštěpení československé emigrace po prvním prezidentském zájezdu do Moskvy (1943) bylo okamžité. Ve vedení československý záležitostí došlo k dualismu, soupeření mezi skupinou moskevskou a londýnskou zasahovalo do všech odvětví. Převaha byla ovšem na straně moskevské, tím spíše že prezident, který měl v ruce formální rozhodování, se střežil, aby cokoli rozhodl proti přání Moskvy. Ideologické rozštěpení československém táboře bylo dokonalé, přičemž komunistická cílevědomost, plánovitá a neústupnost, krytá velmi chytře vlivem vlády sovětské, ostře kontrastovala s bezplánovitostí, nemohoucnosti a bojácností skupiny demokratické.
str. 339
Druhého dne byl (pozn. Ludvík) Svoboda předvolán na velitelství NKVD. Tam byl postaven před dvě alternativy. Buď se dá plně do služeb komunistické strany a vymaní se z vlivu londýnské vlády a prezidenta Beneše, nebo ponese důsledky svých poznámek vyjádřených v deníku, z nichž mnohé zakládají podstatu velezrady a nepřátelského postoje vůči sovětskému státu. Slaboch Svoboda se ovšem podvolil a stal se nedůstojnou loutkou v rukou politických pirátů. Jako první čin v nové roli odmítl poslouchat nařízení československé vlády v Londýně.
str. 354
Z vojáků jsem se už zmínil o generálech Svobodovi, Bočkovi a Klapálkovi, kteří se už plně dali Sovětům a československým komunistům k dispozici jen trpělivě čekali, až jim spadnou do klína vysoké funkce ministra národní obrany, náčelníka hlavního štábu a budovatele československého armádního sboru na Rusi. Všichni, a s nimi ještě jiný méně významní vojenští činitelé, byly prostí oportunističtí kariéristé, kteří pro svůj postup neměli jiné pohnutky než osobní ambice a závist vůči svým bývalým kolegům.
Jedinou výjimkou mezi nimi byl náčelník naší vojenské mise v Moskvě, generál Heliodor Pika, později odsouzený Pražský vojenským tribunálem k trestu smrti úklady proti republice. To byl opravdu ryzí charakter, obratný, vzdělání a nebojácný, zcela oddaný demokratickými zásadám a naprosto loajální k prezidentovi. V nesnadném prostředí manévroval velmi prozíravě snad, že se snažil vyzískat pro naši věc co nejvíce – ovšem jeho hlas byl hlas volajícího v poušti.
str.361
S uchvácení Československa dostal Kreml dalších 13 000 000 podaných. Československo, které za Masaryka bylo považováno za model parlamentní demokracie, byla za rozhodnou do komunistického bloku jako poslední ze satelitů, ale zato bez pomoci okupačních armád, bez krveprolití, a díky Benešovi, téměř právním parlamentární způsobem. Železná opona se však za ním zavřela stejně nesmlouvavě jako za všemi ostatními.
Jak jsem vycházel z Bočkovi kanceláře, potkal jsem dva kolegy generály, gen. Karla Janouška, velitele letectva a velitele vysoké školy válečné generál Aloise Lišku, kteří byli na cestě do téže kanceláře. Oba také bojovali za války na západě a byli pro komunisty politicky nespolehliví. Právě tak jako já byly bez všech ceremonii propuštění. 25 generálů za stávající vysoké funkce bylo zbaveno své funkce v prvních dnech komunistického převratu.
